Náš pes

Pamatuji si, jak jsi moje kamarádka vzala z útulku pejska. Byl to takový středně velký voříšek, krásný černobílý a mně se moc líbil. Musím říct, že ten pejsek byl kamarádce velmi vděčný. Všimla jsem si, že když se kamarádka s tím pejskem stavovala k nám, tak se ten pejsek držel pouze jí. A pejsek nechtěli ani za mnou. Jenomže já jsem se nedivila, protože pejsek si uvědomil, že právě moje kamarádka si ho vzala a zachránila ho z útulku. Nevím jak vy, ale já na tohle věřím. Rozumím tomu, když pes chrápe, že ho někdo zachránil a vzal si ho, aby ho miloval. A taky se mi nelíbí, že v útulku je tolik pejsků. To je tak moc puštěných psů, že se mi chce z toho brečet. Chci říct, že ani si nezaslouží. Nejvíce mě dokáže vytočit, když vidím na internetu inzeráty, jak někdo nabízí třeba dvouleté pejsky, že je nezvládají a že je nemůžou mít.

Taky nechápu, proč si tedy nakonec pořizovali psa, když ho potom nechtějí. Copak je pes nějaká hračka? Vždyť přece není jen tak jednoduché se vzdát nějakého člena rodiny. Ale jak jsem zjistila, tak někdo ani psa nebo kočku jako člena rodiny nepovažuje. To u nás to tak není. Já mám dva velké psy. Sice bydlí pouze na zahradě, jsou to němečtí ovčáci.

A právě nám hlídají statek, kde máme slepice a husy a králíky. Psi jsou odmalička venku. Ale ani za nic pro nic na světě bych se těch pejsků nezbavila. Jsou to mí členové rodiny a já si myslím, že každý člověk na vesnici má svá zvířata tak moc rád, že by se jí taky nezbavil. Všímám si totiž, že hlavně lidé se zbavuji zvířat, kteří žijí ve městech. Nevím, čím to je, ale mnoho lidí nezvládá svá zvířata, když žijí v malých bytech. Že by to bylo tím, že nemají vlastní zahradu? To je ale vůbec neomlouvá, protože pes by měl stát po boku úplně všem. Když si přeci psa pořídím, tak si ho taky už nastálo nechám, to je naprosto logické.